Páteční kázání 26. 12. 2025 (6. radžab 1447 h)                                                    

Čas na vahách islámu: zamyšlení na konci roku a začátku dalšího

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

V těchto dnech prožíváme okamžiky loučení s uplynulým rokem a vítání nového roku, který je před námi. Jsou to okamžiky, které se v životě lidí opakují každý rok a každý jimi prochází, ale jen málokdo se zastaví, aby se zamyslel a upřímně zhodnotil uplynulý rok. Mnoho lidí se ptá: Jak islám vnímá tuto změnu v čase? Je to pouze příležitost k zábavě a krátkodobým oslavám? Nebo zastávka k zamyšlení, sebereflexi a opravení směřování? Muslimové, v islámu není čas pouhým číslem měnícím se v kalendáři nebo dny, které ubíhají a jiné začínají. Je to spíše věk, který ubíhá, nádechy a výdechy, které se počítají, hodiny, které plynou, a skutky, které se předkládají Alláhovi, Mocnému a Vznešenému. Všemohoucí Alláh praví: „Při osudu! Věru že člověk spěje v záhubu!“ (103:1-2) Alláh přísahá na vymezený čas, aby nás upozornil na jeho důležitost a na to, jak vážné je jeho zanedbávání. Dnes, když se loučíme se starým rokem a vítáme nový, naléhavě potřebujeme chvíli upřímné sebereflexe, chvíli sebezpytování bez samolibosti a otálení, kdy si každý z nás jasně a odvážně položí otázku:

Co jsem v minulém roce vykonal(a)?

Co jsem v něm vykonal(a) dobrého?

Co jsem odložil(a) nebo zanedbal(a)?

Co jsem si přichystal(a) na setkání s Alláhem?

Co jsem získal(a) a co jsem ztratil(a)?

To je to, co moudrý obchodník dělá na konci každého roku: sedne si ke svým knihám, zkontroluje své účty, podívá se na své zisky, aby je zvýšil, a podívá se na své ztráty, aby odstranil jejich příčiny a zabránil jejich opakování. Pokud je tomu tak u lidí v pomíjivém obchodování tohoto světa, o kolik více to platí v zúčtování pro posmrtný život, který je věčný? A co věčný život, který nikdy nekončí?

Proč nezpytovat své svědomí?

Proč se každý z nás nezastaví a upřímně se nezeptá sám sebe:

Proč jsem se nemodlil(a) včas?

Proč jsem přestal(a) číst Korán, když jsem k němu měl(a) tak blízko?

Proč se modlím fadžr až po té, co vyjde slunce?

Proč se dopouštím podvádění, zrady nebo lichvářství?

Proč nedělám svou práci spolehlivě a poctivě?

Proč jsem přestal(a) dělat dobré skutky a dopouštím se zavrženíhodných činů?

Nezaslouží si posmrtný život veškerý tento zájem?

Není to právě příbytek, kde neexistuje nemoc ani smrt, žádné starosti ani smutek, žádné utrpení ani neštěstí, který si nejvíce zaslouží péči a pozornost? Všemohoucí Alláh praví: „Rci: ‚Užívání na tomto světě je jen nepatrné, zatímco Onen svět je daleko lepší pro toho, jenž je bohabojný…“ (4:77) Je nezbytné zpytovat své svědomí. Pokud ne každý den, tak každý týden, pokud ne každý týden, tak každý měsíc, pokud ne každý měsíc, tak každý rok. Čas plyne a na nikoho nečeká. Někteří z učenců řekli: „Čas je život. Váš život se odehrává mezi kolébkou a hrobem, od prvních výkřiků po narození až po poslední výdech. Pokud marníte čas, marníte svůj život.“ Al-Hasan al-Basrí – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Každý den, když vychází slunce, volá: ‚Ó synu Adamův, jsem nový den a jsem svědkem tvých skutků, tak mě využij, neboť až odejdu, nevrátím se až do Dne zmrtvýchvstání.‘“

Zamyslíme-li se nad Knihou Alláha, Mocného a Vznešeného, zjistíme, že Alláh nejčastěji přísahá na čas a jeho části, přísahá na úsvit, na dopoledne, na odpoledne, na noc a den, na slunce a měsíc, což vše připomíná význam času a to, že je pro člověka v tomto životě tím nejcennějším. Vězte tedy, služebníci Alláhovi, že vaším kapitálem na tomto světě je krátký omezený čas, počet vašich nádechů a výdechů je daný, počet vašich dnů je předem stanoven, a ten, kdo je investuje do poslušnosti vůči Alláhovi a do dobrých skutků, ten zvítězí a vydělá na tom. Kdo je promarní, prodělá na celé čáře. Pamatujte, že ti, kteří dnes neoceňují hodnotu času, ji ocení zítra, ale bude už příliš pozdě. Jsou dvě situace, ve kterých člověk nejvíce lituje, že promarnil svůj život:

1) v okamžiku, kdy k němu přichází smrt a zvolá: „Pane můj, dej mi vrátit se na zemi, možná vykonám něco dobrého…“ a dostane se mu odpovědi: „Ba ne!“ (23:99-100)

2) v Den zmrtvýchvstání, kdy si budou obyvatelé Pekla přát, aby se mohli vrátit na zemi a vykonat dobrý skutek – Všemohoucí Alláh praví: „Kdybys viděl, jak provinilci klopíce hlavy před Pánem svým volat budou: ‚Pane náš, viděli jsme a slyšeli jsme; vrať nás na zem a my zbožné skutky konat budeme, neboť nyní jsme o pravdě přesvědčeni.‘“ (32:12) Ale bohužel, bohužel…

Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl synovi ʻUmara – radija lláhu anhumá: „Buď v tomto světě jako cizinec nebo kolemjdoucí.“ A ʻUmarův syn říkával: „Je-li večer, nečekej na ráno, a je-li ráno, nečekej na večer.“ Abdulláh ibn Masʻúd – radija lláhu ʻanhu – řekl: „Nelituji ničeho, kromě dne, kdy zapadlo slunce, můj život se zkrátil a já neudělal nic navíc.“

Dávejte si, služebníci Alláhovi, pozor na slovo „potom/budu“. Je to Ďáblovo našeptávání: budu se kát, budu dělat vše správně, potom to udělám… Kdo vám zaručí, že tu ještě budete? Kdo vám dal příslib dlouhověkosti? Ibn al-Džauzí – nechť je k němu Alláh milostivý – řekl: „Ten, kdo neví, kdy ho smrt zastihne, by na ni měl být připraven.“ Naši předkové říkali: „Kdo má každý den stejný jako včera, je blázen, a kdo má každý den horší než včera, ten prodělá.“ Zpytujte tedy své svědomí, když se loučíte se starým rokem a vítáte nový. Budete dotázáni na každý měsíc, každý den, ba dokonce na každou hodinu a minutu, až předstoupíte před Alláha, Mocného a Vznešeného.

Na závěr si připomínáme hodnotu času a nebezpečí promarnění života. Prožíváme dny měsíce radžab, jednoho z posvátných měsíců, které Bůh Vznešený vyzdvihl, když říká: „Počet měsíců u Boha je dvanáct … z nichž čtyři jsou posvátné.“

Radžab je duchovní zastávkou, příležitostí k sebereflexi a začátkem přípravy na ramadán. Zbožní předkové říkávali: radžab je měsíc setby, šaʻbán měsíc zalévání a ramadán měsíc sklizně.

Prorok (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) se při příchodu radžabu modlil: „Alláhu, požehnej nám v radžabu a šaʻbánu a dopřej nám dosáhnout ramadánu.“ Učil nás tím, že duchovní období se nezískávají přáním, ale přípravou a skutky.

Uctívání měsíce radžab nespočívá v okázalosti, ale v poslušnosti Bohu a dobrém využití času. Učiňme z něj začátek upřímného pokání a pevné přímosti, dříve než se čas naplní.

Prosíme Boha, aby nám požehnal náš čas a dovedl nás přes radžab a šaʻbán k ramadánu.